Dobrý den,
jelikož jste již podal správní žalobu, dovoluji si Vám předložit tato doporučení:
- Domnívám se, že lhůta pro podání žaloby běží od doručení rozhodnutí MK, nikoli rozhodnutí OOA-S. Lhůta tedy je bohatě zachována.
- Domnívám se, že žalobou je třeba napadat rozhodnutí odvolacího orgánu (MK), nikoli povinného subjektu. Ovšem nemyslím, že by jste tím, že jste označil za žalovaného taky OOA-S něco pokazil – soud by ho měl prostě vyloučit. Ale nejsem v tomto zběhlý a taky nevím, jaký dopad to může mít na případnou úhradu nákladů soudního řízení, když byste takto mohl být z poloviny neúspěšný. Ale možná nepřípustné označení žalovaného nemá vliv na úspěšnost ve sporu? Tohle fakt nevím.
- Domnívám se totiž, že možnost soudu zrušit spolu se zrušením rozhodnutí o odvolání i rozhodnutí první instance, plyne z § 78 odst. 3 SŘS, a v případě, že by osud směřoval k nařízení poskytnout informace, také z § 16 odst. 4 InfZ.
- Doporučuji v závěrečném petitu navrhnout, aby soud postupoval podle § 16 odst. 4 InfZ a uložil povinnému subjektu poskytnout alespoň některé požadované informace v přiměřené lhůtě. Zde bych možná uvedl, že soud si může při řízení učinit představu, které z požadovaných informací nepochybně nespadají pod jiné druhy ochrany informací, jde totiž spíše o abstraktní popisy postupů, vzorce a algoritmy, kde nelze žádný důvod ochrany ve smyslu čl. 17 ost. 4 Listiny předpokládat.
- A konečně a zásadně – v textu žaloby postrádám pro soud srozumitelný výklad, v čem je ta "finta", že by „soukromoprávní“ zapsaný spolek měl najednou být povinným subjektem. Navrhl bych vám doplnit proto žalobu takto:
V části VIII na konci doplnit pasáž zhruba tohoto znění (upravte dle svého):
Spor tedy spočívá v otázce, zda kolektivní správce je či není povinným subjektem podle Infozákona.
V této otázce pak ještě podrobněji spočívá jádro sporu v provedení a vyhodnocení pětisložkového testu podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.1.2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. č. N 10/44 Sb NU 129, dostupného na http://nalus.usoud.cz. Právě v tom se liší žalobce od názoru Ministerstva kultury, které svoje pojetí a hodnocení tohoto testu v případě kolektivního správce uvedlo ve svém rozhodnutí o odvolání (které označilo jako „sdělení podle § 42 správního řádu“).
K provedení a vyhodnocení tohoto testu je nutno zdůraznit, že jeho aplikaci již dále rozvedly některé další rozsudky. Za zcela klíčový zde žalobce považuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013, č.j. 62 A 26/2012-129, jehož závěry následně jednoznačně potvrdilo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č.j. 5 As 57/2013 o kasační stížnosti, která přístup krajského soudu v Brně zpochybňovala, a které však Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Právě v tomto rozsudku přistoupil krajský soud v Brně k bodu 1 a bodu 2 testu zcela odlišně, než tak učinilo Ministerstvo kultury. Nevycházel totiž z toho, jakou právní formu má subjekt, u kterého se zkoumá, zda je či není povinným subjektem podle InfZ, ale vycházel z toho, jakým aktem byl tento subjekt pověřen výkonem činnosti, která má povahu veřejnoprávní (v uváděném rozsudku šlo o přenesení části veřejné správy v oblasti veřejné dopravy). Z tohoto hlediska tedy soud postupoval tak, že není podstatné, že zkoumaný subjekt má primárně povahu obvykle „soukromoprávního“ subjektu (v daném případě akciové společnosti, v případě kolektivního správce zapsaného spolku). Za podstatné soud považoval to, že k pověření (přenesení) výkonu určité veřejnoprávní činnosti došlo aktem státu (smlouvou s Ministerstvem dopravy předvídanou zákonem o veřejné dopravě).
Zde žalobce spatřuje klíčový rozdíl v posouzení předložené právní otázky oproti názoru Ministerstva kultury (a v první instanci též kolektivního správce). Považuje tedy za důležité zdůraznit, že pokud se bude tato věc posuzovat v logice uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, aprobovaného usnesením Nejvyššího správního soudu, pak by obdobně jako v oné kauze i v případě kolektivního správce mělo být zřejmé, že vznik instituce ve smyslu výkonu kolektivní správy (nikoli ve smyslu vzniku právnické osoby, která kolektivní správu vykonává) je upraven v § 97 – 99 AutZ. Veřejnoprávní úkon je tedy přítomen zcela jasně a v míře úplné (100%). Vznik instituce a navíc i její zánik (ztráta oprávnění ke kolektivní správě) je zcela závislý na rozhodnutí státního orgánu (Ministerstva kultury) a na splnění zákonem stanovených podmínek.
I k bodu 2 pětisložkového testu (hledisko osoby zřizovatele ) se rozsudek KS Brno vyjádřil celkem jasně: „je třeba způsob vzniku i osobu zřizovatele posuzovat ve vztahu k existenci smlouvy, kterou byla společnost CHAPS výkonem veřejné správy pověřena.“ I zde tedy soud upřednostnil otázku nikoli formálně, ale podle smyslu a obsahu úpravy, a zdůraznil, že i když nejde o vztah nadřízenosti a podřízenosti, je třeba i osobu zřizovatele posuzovat ve vztahu k existenci zmocnění k výkonu činnosti veřejnoprávní povahy. Takovým zmocněním je v tomto případě zákonná úprava a tím, kdo je realizuje, je ministerstvo kultury.
Také body 4 a 5 pětisložkového testu (hledisko dohledu, účelu) vycházejí celkem jednoznačně ve prospěch podřazení pod povinný subjekt dle InfZ (v bodě 5 Ministerstvo kultury sice argumentuje citací publikace renomovaných autorů, ale tato argumentace byla později vyvrácena sérií nálezů Ústavního soudu, který se přiklonil k tomu, že výkon kolektivní správy je určitým veřejnoprávním oprávněním; nálezy jsou uvedeny v bodě VI.). Proto je žalobce přesvědčený, že v souhrnu vychází pětisložkový test celkem jednoznačně ve prospěch závěru, že kolektivní správce spadá pod pojem veřejné instituce dle § 2 InfZ.
