Po úhradě nákladů má žadatel možnost podat stížnost podle § 16a odst. 1, pokud bude mít za to, že poskytnuté informace neodpovídají předmětu žádosti, tedy že žádost nebyla vyřízena zcela, resp. pokud povinný subjekt po úhradě nákladů vůbec informace nevydal. Nedostatkem zákona je, že pro tuto situaci nestanoví okamžik pro počítání lhůty pro podání stížnosti. Tuto lhůtu je proto třeba odvíjet za užití § 16a odst. 3 písm. b) a § 17 odst. 5 tak, že po uplynutí 60 dnů pro provedení úhrady počíná 15 dní pro poskytnutí informace a po jejich uplynutí počíná 30 denní lhůta pro podání stížnosti. Tento způsob, byť vede k poměrně rozsáhlému časovému prostoru pro podání stížnosti, je z hlediska žadatele o informace nejpříznivější a z důvodu nedostatků jiné právní úpravy by měl být preferován. Srov. též komentář k § 16a. (FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, JIROVEC, Tomáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 1043)
Pokud jste tedy uhradila náklady a nebyly poskytnuty veškeré informace, musíte nejprve posoudit a rozhodnut, zda
a) výše úhrady vzhledem k poskytnutým informacím neodpovídá požadované a uhrazené výši nákladů (tedy nezpochybňujete, že vám bylo poskytnuto vše, co poskytnuto být mohlo, ale napadáte, že za to chtějí moc peněz),
b) nebyly poskytnuty všechny požadované a do úhrady zahrnuté informace (tedy nezpochybňujete výši úhrady, pokud by byly poskytnuty všechny požadované informace).
Podle toho podáte stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d) InfZ pro případ dle bodu a), anebo podle § 16a odst. 1 písm. c) InfZ pro případ podle bodu b).
Samozřejmě si lze představit i mix obou situací a navíc žadatel není v podání stížnosti povinen tyto různé možnosti dokonale identifikovat a uvést správné ustanovení. Je věcí povinného subjektu a nadřízeného orgánu, aby posoudili podání podle skutečného obsahu. Zkuste tedy tyto aspekty rozhodnout a rozlišit, ale nemusíte se tím zas až tak trápit. Nicméně míra přesnosti tohoto podání bude přirozeně podmiňovat míru kvality navazujícího postupu.
Pokud povinný subjekt sám anebo následně jeho nadřízený orgán uzná stížnost za oprávněnou, měly by podle situace buď poskytnout zbývající informace, anebo naopak vrátit část uhrazené úhrady nákladů.
Pokud stížnost neuznají a nadřízený orgán ji odmítne, pak se proti tomu budete bránit již v rovině občanskoprávního sporu – musíte podat proti povinnému subjektu žalobu podle části třetí občanského soudního řádu a domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Příslušný okresní soud pak v občanském soudním řízení přezkoumá, zda byla úhrada vyčíslena v souladu s § 17 odst. 1 citovaného zákona, tedy zda nepřesahuje náklady spojené s pořízením kopií atd., a zda ceny uvedené v sazebníku zásadním způsobem nepřesahují ceny nezbytné. Tohoto postupu se neobávejte, rozhoduje ji okresní soud, lhůty nebývají dlouhé a podle zkušeností soudci věc posuzují spravedlivě a ve prospěch práva na informace.
Podobnou věc jsme odpovídali ZDE, tam najdete odkazy na příslušné rozsudky, které lze vyhledat na stránkách NSS.
