V případě stížnosti na výši úhrady se může žadatel bránit proti nečinnosti nadřízeného orgánu (ministerstva) postupem podle § 80 Správního řádu, tedy podat žádost o ochranu před nečinností k ministrovi.

Zároveň může podat žalobou na ochranu proti nečinnosti přímo proti povinnému subjektu (soudu), Uvádí to rozsudky NSS  č. j. 8 Ans 10/2012-46 a č. j. 2 Ans 13/2012-14. Ten se zabýval prakticky stejnou situací: „I v případě, kdy žalovaný (okresní soud) vyzval stěžovatele podle § 17 odst. 3 InfZ k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán (Ministerstvo spravedlnosti) o stížnosti podané podle § 16a citovaného zákona v zákonné lhůtě nerozhodl, je třeba tuto stížnost považovat za vyčerpaný prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 SŘS. Proto je možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném.“

Taková žaloba bude požadovat „rozhodnutí o žádosti“, nikoli napadat rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady (které není rozhodnutím ve smyslu § 65 SŘS). Přitom „rozhodnutím o žádosti“ se dle judikatury v této situaci míní buď poskytnutí informace, anebo rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Žadatel nemůže podat žalobu proti nadřízenému orgánu (ministerstvu) žalobou podle § 79 SŘS (proti nečinnosti), protože rozhodnutí o stížnosti nemá povahu rozhodnutí podle § 65 soudního řádu správního (SŘS) ani osvědčení (uvádí to rozsudek NSS č. j. 7 Ans 15/2013-23). 

Na okraj lze poznamenat, že je obecně známo, že Ministerstvo spravedlnosti trpí dlouhodobě nedostatkem pracovníků, kteří vyřizují opravné prostředky k infožádostem, a lhůty tak hromadně překračuje. Bylo to již dvakrát předmětem nominace v naší soutěži Otevřeno x Zavřeno, odpovědní činitelé na ministerstvu to však dosud nevyřešili. Nicméně můžete to brát tak, že to není nic osobního a nejste sám.