Zákonnou povinností povinného subjektu není poskytovat informace "pravdivé" (pravdivost sama není uchopitelná, nicméně ji lze myslet ve smyslu ověřenost, správnost, úplnost), jak už jsme psali zde. Váš případ je specifický tím, že informace není nepravdivá pro rozpor s jinou skutečností, která je Vám známá, nýbrž pro rozpor s další informací, kterou Vám povinný subjekt poskytl.
Z Vašeho dotazu není patrné, proti čemu směřovala původní stížnost podaná k nadřízenému orgánu. Pojem "vnitřní rozpornost" zná pouze správní řád, InfZ takovou vadu nezná. Stížnost podle InfZ lze podat pouze pro jeden ze čtyř důvodů stanovených v § 16a odst. 1 InfZ. Byla-li odpověď "vnitřně rozporná", neměla žádnou z vad předvídaných v písmenech a) až d) tohoto ustanovení, a tudíž nadřízenému subjektu nemělo zbýt nic jiného než postup povinného subjektu potvrdit podle § 16a odst. 6 písm. a). InfZ totiž představuje komplexní právní úpravu poskytování informací, která se použije vždy, pokud neexistuje nějaký zvláštní zákon (např. trestní řád), který by danou materii upravoval (viz § 2 odst. 3 InfZ). Správní řád se při vyřizování žádosti o informace použije pouze podpůrně (subsidiárně).
Je velmi důležité rozlišovat mezi poskytnutím vnitřně rozporných informací a odmítnutím informace poskytnout pro vnitřně rozporné důvody. Příkladem prvého může být situace, kdy povinný subjekt poskytne kopii závěrečného účtu obce a výsledky přezkoumání hospodaření obce, přičemž hodnoty pro jednu položku (např. spotřeby elektřiny na obecním úřadě) se v těchto dokumentech liší. Takový stav je jistě nežádoucí, protože z něj plyne, že sám povinný subjekt nemá přehled ve svém (nebo jím kontrolovaném) účetnictví, a zaslouží si upozornění ve vedení povinného subjektu, ne-li upozornění médií. Nelze však hovořit o porušení povinného subjektu informace poskytnout, protože InfZ kritérium pravdivosti jednoduše neřeší.
Příkladem druhého může být situace, kdy povinný subjekt odmítne informace poskytnout, protože je nemá, avšak z jiného dokumentu, který poskytl, plyne, že ji má. V takovém případě je vhodné podat odvolání podle § 16 InfZ v rozsahu odmítnuté části žádosti, protože povinný subjekt informaci odmítl poskytnout, i když podle názoru žadatele měl a mohl. Pakliže povinný subjekt sice žádost neodmítne, ale poskytne cosi jiného, lze využít stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) InfZ.
Jestliže se stížnost, jejíž typ zákon o svobodném přístupu k informacím nezná, ocitla u nadřízeného orgánu a ten postupoval podle písm. § 16a odst. 1 b) InfZ a přikázal povinnému subjektu žádost vyřídit znovu, jednal bez opory v zákoně. Takové rozhodnutí je nicotné ve smyslu § 77 odst. 2 správního řádu a může být zrušeno soudem podle § 76 odst. 2 soudního řádu správního, a to i bez návrhu.
Patrně nejlepším řešením v této komplikované situaci je vyčkat na nové rozhodnutí povinného subjektu a s tímto rozhodnutím naložit podle výše uvedených rad. To znamená podat odvolání podle § 16, pokud povinný subjekt rozhodnutím ("pravdivé") informace odmítne poskytnout (i když víme, že je má), podat stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c), pokud poskytl informaci, kterou můžeme ve světle ostatních informací považovat za nepravdivou (povinný subjekt tedy cosi udělal, ale informaci neposkytl), případně situaci řešit jinak než nástroji Infozákona, lze-li označit nepravdivou informaci spíše za chybu (příklad s obecním hospodařením) než za prokazatelné zamlčování.
Pohybujeme se však v rovině pouhých spekulací, protože tuto situaci nejen že neupravuje pozitivní (psané) právo, ale není nám známa ani soudní judikatura, která by tento problém spolehlivě vyřešila.
Pokud jde o údajně neexistující dokumenty, jejich neexistence nevylučuje povinnost povinného subjektu je mít a poskytnout. Má-li tudíž povinný subjekt zákonnou povinnost tyto dokumenty vytvořit (např. evidenci podle § 22 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí), nedejte se odbýt tím, že subjekty tyto dokumenty nemá.
