Závěr:
Otázka se judikatorně vyvíjí; rozhodující bude stanovisko pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 618/2018, které teprve očekáváme. Nicméně i z nálezu z 6/2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, podle našeho soudu plyne, že obchodní společnost ze 100 % vlastněná povinným subjektem bude považována za veřejnou instituci a tudíž za povinný subjekt. Takto je nález z 6/2017 interpretován i pozdějším nálezem sp. zn. I. ÚS 1262/17. Doporučujeme tedy pokračovat v procesních krocích.
Podrobně:
Odpověď na tuto otázku skutečně značně problematizoval nález ÚS ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, kdy ÚS rozhodoval o tom, zda povinným subjektem podle InfoZákona je společnost ČEZ, a.s. - Do té doby na podkladě staršího nálezu ÚS (sp. zn. I. ÚS 260/06), který vymezil znaky pro určení, jestli se v konkrétním případě jedná o "veřejnou instituci či nikoliv, správní soudy značně rozšířily okruh povinných subjektů prostřednictvím extenzivního výkladu pojmu "veřejná instituce" (§ 2 odst. 1 InfoZákona). - K tomu jsme několikrát odpovídali i v naší poradně - např. zde.
V tomto nálezu k ČEZu z 6/2017 se Ústavní soud postavil za tezi, že osoby soukromého práva nemohou být - na základě soudní interpretace zákona - bez dalšího považovány za povinné subjekty, neboť podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být soukromým osobám ukládány povinnosti jen na základě zákona (zákona jasného a určitého). - Podle ÚS jsou z práva na informace podle čl. 17 Listiny přímo vykonatelně (tedy i bez jednoznačného určení v zákoně) povinny pouze veřejnoprávní subjekty. Pokud by měly být povinny i subjekty podle předpisů soukromého práva (např. obchodní korporace), potom je by jim tuto povinnost měl výslovně a jednoznačně stanovit zákon (pojem "veřejná instituce" podle § 2 odst. 1 InfoZákona je v tomto ohledu příliš vágní a tudíž nedostatečný ke stanovení povinnosti „soukromé“ osobě).
ÚS pak dále v tomto nálezu vcelku rezolutně říká: "Podřazení určité obchodní společnosti pod tento pojem by - při jeho současném zákonném vymezení - bylo možné jen v případě, že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně "k tíži" veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ subjektu, jehož postavení by bylo - co do podstaty - stejné bez ohledu na to, zda má formu obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. Jako příklad lze uvést akciovou společnost, jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o jejím zániku." (bod 70 nálezu)
a: "Obecně platí, že obchodní společnost představuje typický příklad soukromoprávního subjektu, vůči němuž se, pokud jde o ukládání povinností, musí v plné míře uplatnit ústavní záruky základních práv a svobod. Nezáleží na tom, zda je jejím společníkem stát nebo územně samosprávný celek, ani jaká je jejich účast v obchodní společnosti a práva a povinnosti z ní plynoucí. Obchodní společnost je samostatný subjekt, jehož zájmy nemusí být totožné se zájmy jejího společníka." (bod 69 nálezu)
Současně ale dodává: "Povahu veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím naopak v žádném případě nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem), pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů." (bod 71 nálezu) -- k tomu ještě dodává, že v minulosti ÚS připustil (v usneseních sp. zn. I. ÚS 330/12 a III. ÚS 1705/13), aby byla obchodní společnost ze 100 % vlastněná obcí považována za veřejnou instituci, a tudíž za povinný subjekt.
Podle našeho názoru tak ÚS v tomto nálezu pro případ těch obchodních společností, které jsou zcela vlastněny jiným povinným subjektem, stvrzuje, že mohou být považovány za povinné subjekty (což podle dosavadní judikatury správních soudů byly).
Odlišně ale nález z 6/2017 interpretoval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 311/2017-39, rozhodl, že společnost OTE, a.s., která je ze 100 % vlastněna státem (Ministerstvo průmyslu a obchodu), není na podkladě nálezu z 6/2017 povinným subjektem ("veřejnou institucí"). Z nálezu NSS vyextrahoval dvě podmínky, za jejichž splnění bude obchodní společnost považována za povinný subjekt: a) byla zřízena zvláštním zákonem a b) je ze 100 % v držení státu (jiného povinného subjektu). Tento rozsudek byl následně napaden opět u ÚS (sp. zn. II. ÚS 618/2018). Senát ÚS shledal v této otázce (výkladu pojmu "veřejná instituce" ve vztahu k soukromoprávním subjektům) rozpor v judikatuře ÚS a předložil otázku plénu. Věc prozatím nebyla rozhodnuta.
K názoru, který v tomto ohledu zastáváme i my, se ovšem v mezidobí přiklonil jiný senát ÚS, a to v nálezu, který zmiňujete (nález 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 1262/17). Zde se jednalo o společnost, která skrze řetězec společností byla rovněž ve 100% vlastnictví obce. Taková společnost je podle tohoto nálezu "veřejnou institucí" a tudíž povinným subjektem. ÚS se zde vyjádřil i k pozici, kterou zaujal NSS a kterou shrnujeme výše - označil ji za nesprávnou.
K otázce vývoje podílu společníků v čase dodáváme, že žádost o informace se posuzuje podle právního stavu k okamžiku, kdy byla podána. Ve vašem případě v tom okamžiku byla společnost vlastněna 100% městem. Pozdější připojení jiného společníka (je otázka, zda není též vlastně městem?) tedy nemá vliv na rozhodnutí o žádosti a informace by musela být zpětně poskytnuta i tehdy, pokud později, v době vyřízení žádosti (po proběhlých soudních sporech) by společnost již nebyla považována za povinný subjekt.
