MK uvádí citaci § 11 odst. 2 písm. a) a do normativního textu vkládá (asi svůj?) komentář „(tedy osobou, jež nenese povinnosti podle zákona č. 106/1999 Sb.)“. To je však nesprávný výklad, jak jednoznačně konstatuje vámi uváděný rozsudek NSS č.j. č. j. 6 As 15/2006 – 113.

Je tedy třeba podat rozklad s odkazem na tento rozsudek.

K věci se významně vyjadřuje také rozsudek NSS 1 As 73/2013-36. Naši odpověď na související dotaz najdete také ZDE.

Z naznačené situace se mi jeví, že požadované informace (dokumentace dokládající realizaci projektu) může nesplňovat podmínku uvedeného ustanovení, že „jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků“. Již to by mělo vést k nemožnosti odmítnout žádost podle uvedeného ustanovení. Ovšem v realitě to může být složitější – nemusí totiž jít o realizovaný projekt, ale pouze o jeho dokumentaci.

Dále k otázce, zda povinnost předání plyne ze zákona, je nutno prozkoumat, zda povinnost předat další dokumentaci dokladující realizaci projektu (např. fotografie, printscreeny, wireframe webu, vytvořené marketingové strategie atd.), vyplývá ze zákona ve smyslu uvedených rozsudků. To je nyní nad mé možnosti, protože se to opírá o předpisy, podle kterých jsou uvedené kreativní vouchery udělovány. Pokud tyto předpisy znáte, můžete si to analyzovat.

Zároveň může být úsporné prostě rozklad podat, jak výše uvádím, a počkat, jak se s těmito otázkami vypořádá nadřízený orgán. Očekával bych, že pokud by alespoň trochu mohl, sáhne právě po zpochybnění linie povinnosti tyto podklady předat, zda skutečně vyplývá ze zákona. Až pak budete vidět, zda a jak se lze takové argumentaci vzepřít.

Zároveň lze předem očekávat, že pokud odpadne tato „první linie obrany“, může – a možná celkem legitimně – nastoupit další vrstva, například v rovině ochrany autorských práv. Zde upozorňuji na nedávno doplněné ustanovení § 16 odst. 4 (koncentrace řízení) jehož účelem je bránit ping pongu, kdy se vynořují nové a nové důvody odmítnutí.