Popsané odmítnutí části žádosti není v souladu s informačním zákonem. Žádost o vydání závazného stanoviska není informací poskytnutou správnímu orgánu ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) Infz. Mohou se jí však zčásti týkat jiné důvody ochrany informací, stanovené v InfZ.
Z přiloženého rozhodnutí navíc plyne, že povinný subjekt neučinil součástí odůvodnění „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů“, jak ukládá § 68 odst. 3 správního řádu. Pouze požadovanou informaci mechanicky přiřadil k určitému ustanovení InfZ. Toto přiřazení je však chybné.
K uplatnění § 11 odst. 2 písm. a) uvádí judikatura:
Podle rozsudku NSS č.j. č. j. 6 As 15/2006 – 113 byl povinný subjekt (Ministerstvo průmyslu a obchodu) povinen poskytnout žadateli informace o projektech pokusů na zvířatech, které mu byly předány uživateli pokusných zvířat v souvislosti s dohledem nad těmito pokusy. Rozhodnutí konat takové pokusy bylo zcela v disposici těchto uživatelů, právní předpis jim pouze ukládá, pokud takové pokusy chtějí konat, podat žádost o oprávnění a předložit v žádosti a v přílohách určité informace. § 15b zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání stanoví, že oprávnění k používání pokusných zvířat „uděluje ministerstvo na základě žádosti podané na předepsaném formuláři, jehož závazný vzor uveřejní ministerstvo na svých internetových stránkách“. Dále se popisují přesné náležitosti žádosti. NSS usoudil, že i když je vlastní rozhodnutí, zda žádost podat nebo ne, dobrovolným, zákonem nepožadovaným krokem, pakliže je žádost podána, jde již o informace, jejichž předání je zákonem uložená povinnost. Do těchto informací NSS zahrnul „všechny informace obsažené v listinách a dokumentech předaných žadatelem“ (viz dále). Spadá do nich tedy samozřejmě i samotná žádost, která takový právní stav navodila.
Obdobně podle rozsudku NSS 1 As 73/2013-36 je povinný subjekt (Energetický regulační úřad) povinen žadateli poskytnout informace povinně doplňující žádost o udělení licence k podnikání v energetických odvětvích.
Z obou rozsudků plyne, že i samotná žádost o oprávnění resp. udělení licence má tutéž povahu, jako informace, které jsou k těmto žádostem povinně připojeny (doloženy). Jde zároveň o součást téhož řízení, jehož předmět je vyjádřen právě v žádosti. Žádost tedy nelze oddělit od rozhodnutí o žádosti.
NSS v druhém jmenovaném rozsudku tuto otázku, tedy zda samotnou žádost či přiložené podklady poskytla třetí osoba se zákonnou povinností, zodpověděl tak, že „takovému výkladu nijak nebrání ani to, že vznik povinnosti předat stěžovateli doklady prokazující předpoklady žadatele o licenci k zajištění výkonu licencované činnosti je svázán s úkonem, který je v dispozici adresáta této povinnosti (tj. vzniká podáním žádosti o licenci) a že žadatel o licenci nese při jejím nesplnění pouze „procesní odpovědnost“ (tj. neobdrží licenci). Paušální vyloučení všech informací obsažených v listinách a dokumentech předaných stěžovateli žadateli o licence z rozsahu práva na informace by totiž v důsledku znamenalo, že by byl znemožněn efektivní výkon veřejné kontroly nad činností stěžovatele při udělování licencí podle energetického zákona“ (bod 21 rozsudku).
Komentářová literatura uvádí, že „judikatura dovodila existenci povinnosti předat povinnému subjektu informace ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) tam, kde zákon sice dává možnost třetí osobě zvážit, zda bude u povinného subjektu iniciovat určitý postup (např. podá žádost, jíž bude zahájeno správní řízení), pokud tak ovšem učiní, musí k žádosti přiložit zákonem nebo na jeho základě rozhodnutím specifikované informace“. (FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, JIROVEC, Tomáš. § 11 [Další omezení práva na informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, JIROVEC, Tomáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 489.) Takovými zákonem specifikovanými informacemi je přirozeně i samotná žádost o vydání závazných stanovisek ke stavebnímu záměru. Její forma, obsah a náležitosti jsou stanoveny v § 37 správního řádu ve spojení s § 6 odst. 1 písm. e) a § 96b stavebního zákona.
V druhém jmenovaném rozsudku NSS dále upozornil, že toto posouzení rozsahu výluky podle § 11 odst. 2 písm. a) InfZ dostatečně bere „ohled na legitimní zájmy a práva třetích osob (žadatelů o licenci), která jsou v kolizi s právy žadatelů o informace“. Zdůraznil, že existuje „dostatek prostoru k tomu, aby práva a legitimní zájmy třetích osob <…> zohlednil a případně odmítl tyto informace poskytnout (anebo je poskytl pouze v omezeném rozsahu) s odkazem na jiné výluky z práva na informace stanovené zákonem č. 106/1999 Sb. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tyto výluky představují dostatečné záruky proti tomu, aby žádosti o poskytnutí informací o údajích sdělených stěžovateli třetími osobami v rámci licenčních řízení představovaly pro konkurenty žadatelů o licence nástroj, jak se dostat k různým citlivým datům o jejich hospodaření, případně k jinému obdobnému zneužívání práva na informace“ (bod 23 rozsudku).
Doporučení:
Proti rozhodnutí je třeba podat odvolání a požádat v něm, aby povinný subjekt v autoremeduře změnil své původní rozhodnutí a požadované informace poskytl, případně je poskytl s anonymizací, opřenou o některou výluku stanovenou v § 7 až 11 InfZ.
