Podle popisu podané žádosti byla podána sice zcela v souladu s Infozákonem a lze ji posoudit jako řádně podanou žádost. Ovšem formulace je již blízko hranice, kdy by (ve světle dále uváděné judikatury) mohla být posouzena i jako pouhý neformální dotaz.

Podle popisu požadovaných informací nejde o informace o životním prostředí, proto by měly oba úřady postupovat podle Infozákona. Úřad je opravdu povinen sám zhodnotit, podle jakého zákona má postupovat, žadatel to nemusí nějak výslovně uvádět, byť je to samozřejmě lepší.

Infozákon naprosto nepožaduje, aby žádost byla označena výslovně jako žádost podle tohoto zákona. Postačuje jakákoliv formulace, vyjadřující požadavek na poskytnutí informací, údajů, obsahu dokumentů, sdělení atd. InfZ pouze požaduje, aby bylo ze žádosti zřejmé, že jde o žádost ve smyslu tohoto zákona. Soudy to vykládají tak, že z kontextu a formulace má být zřejmé, že jde o žádost ve smyslu InfZ, a je na žadateli, aby tuto vůli nějak – byť neformalizovaně – vyjádřil.

Určitou odchylku může vyvolat případ, kdy žadatel je zároveň účastníkem určitého řízení a není jednoznačné, zda žádá dle InfZ nebo jako účastník např. podle stavebního zákona. Totéž platí v případě, kdy se žadatel dotazuje na nějakou skutečnost v souvislosti s jiným řízením či záležitostí, které ani nemusí být správním řízením.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.  8 As 57/2011 – 77 posuzoval, zda dotaz žadatele o stipendium od města Ostravy, formulovaný jako požadavek na „sdělení,  které  dva  po  sobě  jdoucí  ročníky  jakožto  kritérium  pro  žadatele  o  stipendium  (studijní výsledky) byly posuzovány v rámci řízení o jeho žádosti“, je či není žádostí dle InfZ. Soud uvedl například:

„[20]  Bylo by jistě formalistickým a tedy nežádoucím požadavkem, aby žadatel o informaci musel ve  své  žádosti  vždy  výslovně  zmínit  název  zákona  č.  106/1999  Sb.  či  dokonce  odkazovat na některé jeho ustanovení. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že je třeba trvat na požadavku, aby z podané žádosti bylo zřejmé, že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona  a  byla  z  ní  patrná  jeho  vůle  o  vyřízení  této  žádosti  postupem  a  s náležitostmi  podle daného zákona, a že toliko nepožaduje prostou „neformální“ odpověď - sdělení, kterou správní orgán žadateli zodpoví jeho dotaz.“

Ke kontextu soud uvedl:

„[21]  Předmětný dotaz stěžovatele ze dne 17. 1. 2010 na posuzovaná kritéria (potřebné studijní výsledky) při hodnocení jeho žádosti o poskytnutí stipendia byl učiněn v rámci korespondence mezi  stěžovatelem  a  statutárním  městem  Ostrava,  a  to  v návaznosti  na  neposkytnutí  stipendia stěžovali tímto orgánem. Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným i krajským soudem rovněž v tom,  že  z předmětného  neformálního  dotazu  stěžovatele  skutečně  není  zřejmá  jeho  vůle podřadit  tento  dotaz  pod  režim  zákona  č.  106/1999  Sb.  Požadavek  projevené  vůle  nelze vysledovat  ani  z jiného  podkladu  založeného  ve  spisu.“

Nakonec soud uzavřel:

[22]  Na následnou odpověď náměstka primátora statutárního města Ostravy ze dne 25. 1. 2010 je  proto  třeba  pohlížet  jako  na  „neformální“  úkon  správního  orgánu  učiněný  vůči  stěžovateli, a nikoliv  jako  na  poskytnutí  informace  nebo  rozhodnutí  o  odmítnutí  žádosti  podle  zákona č. 106/1999 Sb. Reakce správního orgánu tedy není individuálním správním aktem, který by byl rozhodnutím  v  materiálním  nebo  formálním  slova  smyslu.  Jinými  slovy  řečeno,  stěžovatel obsahem  svého  podání  nezaložil  právní  režim  dle  zákona  č.  106/1999  Sb.,  a  statutární  město Ostrava  na základě tohoto  podání  proto nemělo povinnost postupovat v režimu  této  zákonné úpravy.“