Příslušným exekučním správním orgánem k vymožení informačního příkazu bude vždy nadřízený orgán povinného subjektu, tedy ten orgán, který informační příkaz vydal (§ 107 odst. 1 ve spojení s § 105 odst. 1 písm. a) správního řádu).

Žadatel o informaci o tuto exekuci sice nemusí požádat, ale povinnost nadřízeného (odvolacího) orgánu exekuci nařídit není jednoznačná. K uplatnění exekuce totiž může přistoupit nadřízený správní orgán sám, resp. musí, shledá-li, že povinnost splněna nebyla. Proto lze obecně spíše doporučit, aby se provedení exekuce u nadřízeného správního orgánu domáhal sám žadatel jakožto osoba oprávněná z exekučního titulu, přirozeně až poté, kdy informační příkaz nebyl splněn. Nadřízený správní orgán i žadatel vedle toho mohou také požádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora (§ 105 odst. 2 SpŘ), ovšem nadřízený správní orgán by tak postupovat neměl, protože by zvýšil náklady řízení.

Lhůta pro podání žádosti o výkon exekuce není stanovena, exekuční správní orgán může exekuci nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně (§ 108 odst. 4 SpŘ).

Okolnost, že žadatel neví přesně, kde a v jaké formě má povinný subjekt požadované informace uložené, by neměla být podstatná, protože to si musel nadřízený správní orgán vyjasnit již v předchozí fázi, kdy vydával příkaz. Jeho vlastností totiž musí být určitost, umožňující výkon exekuce. Pokud nadřízený = exekuční orgán při řízení o odvolání nebo stížnosti dovodil, že povinný subjekt informací disponuje anebo je povinen si ji pro poskytnutí dle žádosti obstarat (napravit svou nečinnost nebo chybný postup), pak může takový exekuční titul vymáhat. Pokud by to nedovodil, nemohl ani vydat příkaz k poskytnutí informace, neboť nelze přikázat, co je nemožné.

Exekuci nemůže provést u třetího subjektu, protože na něj nesměřuje exekuční titul – informační příkaz. To však na věci nic nemění. Je jedno, kde má povinný subjekt požadované informace uložené, podstatné je, že jimi disponuje, tedy že z jeho hlediska nejde o neexistující informaci.

V případech, kdy povinný subjekt je povinen požadovanou informací disponovat, ale buď tuto informaci navzdory povinnosti nevytvořil, nebo se jí nezákonně zbavil, jde stále o totéž. Judikatura dovodila, že v takových případech je povinný subjekt povinen informaci vytvořit či obnovit. Exekuční orgán pak při stanovení lhůty pro splnění příkazu vezme v potaz reálnou možnost tak učinit.

Pokud povinný subjekt existenci informace zapírá, je to opět totéž – je na nadřízeném správním orgánu, aby si při řízení o odvolání nebo o stížnosti zjednal jasno, zda informaci má nebo nemá.

Exekuce reálně vypadá tak, že exekuční orgán vyzve povinného ke splnění nepeněžité povinnosti exekuční výzvou a určí mu náhradní lhůtu, v níž má být splněna. Nevede-li to k úspěchu, pak exekuční správní orgán nařídí exekuci vydáním exekučního příkazu. V něm nařídí informaci poskytnout do stanovené lhůty. Pokud tak povinný neučiní, uloží mu donucovací pokutu a stanoví novou lhůtu. Při opakování pak stupňuje výši donucovací pokuty. V případě, kdy by šlo o informaci, kterou lze zajistit například odebráním věci (kupř. listiny, která bude po pořízení kopie vrácena), může přistoupit i k přímému vynucení. To by představovalo, že zástupce exekučního orgánu se dostaví, vynutí si (i s pomocí policie) vydání věci (např. počítače, dokumentu, listiny), zajistí informaci (např. okopírováním) a tu předá oprávněnému. Tento postup však příliš nepředpokládám.