Podobný případ zatím není zachycený v rozsudcích soudů, Infozákon ho samozřejmě dopodrobna neupravuje. Ani komentářová literatura situaci nijak nepředjímá.
Je zjevné, že postup povinného subjektu (příspěvkovky) i nadřízeného orgánu (krajský úřad) je chybný. Otázkou je, jak je přinutit ke správnému postupu.
Oba zákony, podle kterých se postupuje, tj. pro podání žádosti, případně pro doručení informace (InfZ) i pro podání odvolání či pro doručení rozhodnutí o něm (Správní řád) výslovně umožňují žadateli uvést tzv. doručovací adresu, která může být odlišná od adresy trvalého pobytu, a dokonce může být elektronickou adresou.
Ani jeden z těchto zákonů však nestanoví výslovně a jednoznačně, že správní orgán je povinen doručovat na tuto adresu, byť to zřetelně plyne z kontextu.
Postup obrany před takovým chybným postupem proto podle mého soudu spočívá v tom, že žadatel reaguje pouze na doručení na doručovací adresu, kterou uvedl. Zásilky doručené na jiná místa nebere v potaz (odhlížím od toho, zda se s nimi ve skutečnosti seznámí, ale zatají to). Pak postupuje jako v běžném případě, kdy povinný subjekt nebo nadřízený orgán zůstávají v nečinnosti: po uplynutí lhůty pro poskytnutí informace podá stížnost pro nečinnost, případně po uplynutí lhůty pro rozhodnutí o odvolání podá k nadřízenému orgánu krajského úřadu žádost o opatření proti nečinnosti. V těchto řízeních se pak problém vyjeví – povinný subjekt (nadřízený orgán) bude uvádět, že na žádost odpověděl (odeslal rozhodnutí o odvolání), nebudou to však moci dokázat, protože doručovaly na nesprávnou adresu. Vtip je trochu v tom, že podle § 20 odst. 1 SpŘ „fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena“. Pokud by tedy žadatel přiznal, že i na jinou adresu mu písemnost byla doručena, nemohl by se domáhat nápravy.
V těchto řízeních o nečinnosti by měl nadřízený orgán (vůči příspěvkovce KrÚ, vůči KrÚ ministerstvo vnitra) uložit vyřídit žádost resp. opatření k odstranění nečinnosti. Rozhodnutí těchto nadřízených orgánů by měla obsahovat i pokyn k tomu, aby písemnosti byly doručena na uvedenou doručovací adresu.
Co se týče lustrace, tj. zjištění údajů o adrese z evidence obyvatel, pak je situace asi také poněkud nepřehledná nebo na hraně. Krajské úřady jsou oprávněny užívat tyto údaje na základě § 94a zákona o krajích (Využívání údajů ze základních registrů). Toto využití je omezeno tak, že „lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu.“. Daným úkolem bylo doručit odpověď na žádost, případně rozhodnutí o odvolání žadateli. K tomu nebylo třeba zjišťovat adresu trvalého pobytu.
Dále se zdá, že pokud na adresu, získanou z evidence obyvatel lustrací, doručovala i příspěvkovka, tak jí tyto údaje musel předat Krajský úřad, což by již dost zřetelně bylo porušením ochrany osobních údajů, protože údaje z evidence nemůže KrÚ předávat dalším subjektům bez právního důvodu.
V této věci by tedy bylo možné domáhat se nápravy podáním stížnosti k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jeho prověření věci, i kdyby snad neshledalo závažné porušení, by alespoň mohlo věc vyjasnit i pro KrÚ.
