V popsaném případě nečinnosti povinného subjektu a zároveň navazující nečinnosti nadřízeného orgánu je možné podat žalobu proti nečinnosti. Žadatel nemusí zjišťovat, zda povinný subjekt předal stížnost nadřízenému orgánu a zda tedy jde o nečinnost „vědomou nebo nevědomou“, podává totiž přímo proti povinnému subjektu žalobu proti nečinnosti (§ 79 a následující soudního řádu správního) a žádá po soudu, aby povinnému subjektu nařídil vyřídit žádost. Takovýto příkaz soudu je pak exekučně vymahatelný. Tento postup zpravidla vede k překonání nečinnosti povinného subjektu, avšak samozřejmě nemusí hned vést k poskytnutí informace, protože povinný subjektu může příkaz soudu splnit i tak, že vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo její části, či poskytnout jen část žádosti a zbytek nevyřídit (což by vedlo ke stížnosti podle § 16a odst. 2 písm. c) InfZ).

Původní ustanovení o fiktivním rozhodnutí byla nutná, protože v té době ještě nebyl přijatý soudní řád správní a neexistovala možnost žaloby proti nečinnosti. Fakticky jde ale vlastně o stejný postup, jako nyní, pouze se opravný prostředek jmenuje „stížnost“, zatímco dříve šlo o „odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí“. Takové odvolání však vedlo pouze ke zrušení takového fiktivního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, aniž soud přikazoval vyřízení žádosti. Podstatnou změnou tak ve skutečnosti bylo zavedení možnosti soudu v novém SŘS  přikázat v řízení proti nečinnosti vyřídit žádost (§ 81 odst. 2 SŘS: „soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon“).