ad 1.
Tento způsob definování mimořádně rozsáhlého vyhledávání, tedy pokusem charakterizovat typy činností, nepovažuji za vhodný. Ze samotné povahy činnosti nelze dovodit mimořádnou rozsáhlost vyhledávání. Např. vyhledání určitého klíčového slova ve 30 dokumentech může představovat třeba 5 minut: v prvním kroku klíčové slovo vyhledám nad všemi dokumenty a získám např. 3 z nich, a pak v každém z nich toto slovo vyhledám ctrl+f v řádu vteřin. Posoudit, ve kterém dokumentu je klíčové slovo použito v kontextu, který je předmětem žádosti, je pak opět věcí vteřin.
ad. 2.
Naopak definovat mimořádně rozsáhlé vyhledávání (MRV) podle času považuji za logické a odůvodnitelné. Z dosavadní judikatury (např. 29 C 55-2011-63 Riegerová x Šlapanice, 5 As 35-2016 M.A. x ÚMČ P13) a odborné literatury lze dovodit zhruba škálu, kdy na jedné straně bude nejmenší typ obce s neuvolněným starostou a účetní na půl úvazku, u které by za hranici MRV bylo možné považovat 15 nebo 20 minut. Na druhé straně spektra lze vidět velká ministerstva, například ministerstvo vnitra, u kterých lze hranici MRV spatřovat spíše blízko celodenní činnosti, tedy 8 hodinám.
Ačkoliv uvedený rozsudek NSS v určité souvislosti uvádí poměrně razantně „Každou žádost o informace je vždy třeba posuzovat individuálně a jakýkoliv paušální či obecný přístup (např. dle počtu hodin vyhledávání) by byl nesprávný“, nepovažuji takový úsudek za dlouhodobě udržitelný. Časový aspekt vyhledávání je přímo úměrně propojený se samotným rozsahem vyhledávání. Nelze si představit, že určité vyhledávání je ve smyslu zákonné úpravy zároveň mimořádně rozsáhlé a zároveň časově málo náročné. To by postrádalo elementární logiku.
Účelem úpravy § 17 je regulativní ochrana povinných subjektů před nadbytečným zatěžováním. Zatěžování nelze spatřovat prakticky v ničem jiném, než ve spotřebě času zaměstnanců, kteří se vyhledání informací věnují. Jestliže judikatura vyloučila z vyhledávání (a z informační povinnosti) situaci, kdy pro vytvoření informace je nutno vyvinout specifické úsilí nad rámec pouze mechanického vyhledání a shromáždění zdrojových informací, vyloučila tím jakýkoliv jiný vztah mezi rozsahem a vyhledáváním, než vztah časový. Pokud by teoreticky existovalo vyhledávání, které by sice časově nezatěžovalo zaměstnance, ale zatěžovalo pouze technické zařízení, pak v digitalizované veřejné správě nutno takový případ posuzovat jako nezatěžující vyhledávání. Poněkud absurdní představa, že by vyhledávání pomocí technologie bylo sice rychlé a nezatěžující zaměstnance spotřebou jejich času, ale finančně (energeticky) náročné, vede k otázce vytváření nové informace, které podle § 2 odst. 4 InfZ nepodléhá informační povinnosti.
Považuji tedy za zcela odpovídající realitě vyjádřit hranici MRV přímo časovým údajem a stanovit jej (informovat o něm) v Sazebníku.
Pro praktický postup považuji za dostatečné provést jakýsi kvalifikovaný odhad, kde se konkrétní instituce nachází mezi výše uvedenými konci spektra, a to v zásadě podle počtu zaměstnanců.
V případě NPÚ, pokud odhaduji počet zaměstnanců na cca 2000, intuitivně uvažuji o hranici MRV okolo 6 hodin.
Pro případ, že by některý povinný subjekt chtěl tuto hranici stanovit ještě sofistikovaněji a moci ji v případném sporu lépe dokládat, by jistě bylo možné v rámci takové instituce provést interní šetření, které by např. za 2 – 6 měsíců popsalo prováděná vyhledávání, která v rámci vnitřního chodu proběhla. Mezi nimi by bylo třeba stanovit hranici běžných vyhledávání (odpovídajících běžné denní činnosti, např. vyhledat písemnosti související s řešeným případem), pak hranici rozsáhlých vyhledávání (např. vyžadující již nějaké statistické porovnání z vyššího počtu případů) a konečně skutečně mimořádná, opravdu vybočujícím způsobem rozsáhlá vyhledávání, například když vedení instituce zadá provést jakýsi speciální průzkum, srovnání, posouzení. Těchto mimořádných by v celkové množině mělo být opravdu jen mimořádně málo, například okolo 5 – 10%, jinak by nebyla mimořádná. Touto cestou by pak bylo možné odvodit, jak dlouho takovéto skutečně mimořádně rozsáhlé vyhledávání trvalo a od něj odvodit hranici MRV i pro Sazebník.
Pokud má nadřízené Ministerstvo stanoveno, že pokud je poskytování informací spojeno s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informace celkově kratším než 1 hodinu, úhrada se za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informace nevyžaduje, neznamená to samozřejmě opak, tedy že každé vyhledávání delší než 1 hodinu lze považovat za mimořádně rozsáhlé. Takové ustanovení lze považovat spíše za bezradnost, která ve skutečnosti otázku nijak neřeší.
Na závěr nutno upozornit, že ochranu před šikanujícími žadateli nebo před žadateli vyžadujícími objemné množství pracně dohledatelných informací je třeba hledat v jiných nástrojích Infozákona, než v pouhé hranici mimořádně rozsáhlého vyhledávání. Je jimi především aktivní – dobrovolné zveřejnění informací (§ 5/6 InfZ) a odkázání na ně (§ 6 InfZ), výzva ke zúžení žádosti pro její příliš obecnou formulaci (§ 14/5/b InfZ) anebo poskytnutí většího celku informací (§ 4a/1 InfZ), případně cestou nahlédnutí nebo dálkového přístupu do informačního systému (§ 4a/2/c,d,e,f), pokud je to možné z dalších hledisek. Zapomínat nelze ani na možnost odmítnutí žádosti pro zneužití práva.
