Postup je v zásadě a ve výsledku správný. Za správné lze považovat část odůvodnění „povaha zpracovávaných osobních údajů je velmi citlivá a jejich další zpracování by mělo negativní dopad na subjekty údajů vzhledem k probíhajícímu výběrovému řízení i ve vztahu k osobní konkurenci jednotlivých uchazečů.“
Ostatní části odůvodnění jsou však nesprávné a tento typ úvah nelze nijak uplatnit při vyřízení žádosti o informace, protože tento typ okolností Infozákon nepřipouští jako případné důvody pro omezení přístupu k informacím.
Podrobněji probíhá úvaha o poskytnutí tohoto typu informací ve dvou stupních:
1) Účel zpracování, právní důvod (titul) a právní základ zpracování
V daném případě je účelem, pro který jsou údaje požadovány, uplatnění práva na informace podle čl. 17 Listiny. Tento účel je spolu s vlastním účelem agendy originální a týká se všech informací, které má v držení veřejná správa. Úvahy o „novém účelu zpracování osobních údajů“ a o tom, že „nevyplývá z původního účelu“ jsou zcela chybné. Jinými slovy – všechny osobní údaje, které se vztahují k působnosti povinných subjektů (které „mají“) jsou od počátku zpracovávány nejen k primárnímu účelu dané agendy, ale také k dalším účelům, jimiž jsou například archivace, kontrolní mechanismy, vědecký výzkum, ale také realizace práva na informace. Tento trvale přítomný účel u všech informací ve veřejné sféře potvrdil – byť na případu autorské ochrany – nález Ústavního soudu IV. ÚS 3208/16 (bod 16).[1]
I v případě úvahy o „jiném účelu“ by z hlediska Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (ON, GDPR) byla splněna podmínka podle čl. 6 odst. 4 ON, že „jiný účel je založen na právu Unie či členského státu, který v demokratické společnosti představuje nutné a přiměřené opatření k zajištění cílů uvedených v čl. 23 odst. 1,“ neboť jde o účel stanovený v čl. 17 Listiny a v Infozákonu a též jde o promítnutí čl. 85 a 86 ON, které upřednostňují domácí právní úpravu práva na informace.
Právním důvodem (titulem) pro zpracování osobních údajů by při případném poskytnutí informací tohoto typu (viz dále) byl čl. 6 odst. 1 písm. f) ON. Jde o oprávněný zájem třetí osoby, jíž je žadatel, jehož zájem o tyto informace je oprávněn článkem 17 Listiny a též Infozákonem. K tomu se podrobně vyjádřil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 78/2014 – 41, byť tehdy ještě na půdorysu tehdy platné úpravy zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, a tedy půdorysu § 5 odst. 2 písm. e) tehdejší úpravy.[2]
Překryvně lze uvažovat i o právním důvodu (titulu) podle písm. e) ON – splnění úkolu prováděného při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce. Správce je tímto úkolem pověřen v čl. 17 Listiny a celým Infozákonem – jeho úkolem je poskytovat informace, které se vztahují k jeho působnosti.
Právním základem pro poskytnutí těchto údajů je vícero ustanovení Infozákona, kupř. § 2 odst. 1.
V rozhodnutí krajského úřadu je tak nesprávně za právní základ uvedeno ustanovení § 5 písm. b) z. č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, jenž však je pouhým implementačním zákonem, který z podstaty nemůže obsahovat právní základy. Toto ustanovení je navíc de facto obsoletní, pouze opakuje čl. 6 odst. 1 písm. e) ON a je projevem bezradnosti autora úpravy, jak konečně přiznává v důvodové zprávě: „nutno počítat i s takovým, byť velmi formalistickým, výkladem, že právní předpis má stanovit samo oprávnění zpracovávat osobní údaje“ a dále upozorňuje, že „poskytuje subsidiární titul pro zpracování, pokud jednoznačně neplyne z platných předpisů.“ Ovšem právě Infozákon poskytuje pro tento případ dostatečný a jednoznačný právní základ.
2) otázka proporcionality
V případě, kdy tento typ případu dominantně posoudíme jako právní důvod podle písm. f) – oprávněný zájem třetí osoby, vstupuje do hry otázka proporcionality. Ta se vyhodnocuje pomocí tří kritérií.
Kritérium vhodnosti je v posuzovaném případě bezpochyby splněno. Zjistit, kdo se na vypsané pozice hlásí, nelze jiným způsobem.
Stejně tak je splněno kritérium potřebnosti, neboť právní řád k dosažení uvedeného cíle neposkytuje žádný jiný nástroj než žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Pro účely třetího kritéria, tj. porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv, je nezbytné zvážit proti sobě stojící práva. Stručně řečeno se domnívám, že pro to, aby v popsané situaci výběrových řízení v jednotlivých kulturních zařízeních převážilo právo na informace nad právem na ochranu soukromí, by muselo dojít k situaci, kdy je splněna alespoň jedna z těchto podmínek (nevylučuji i další):
a) obsazovaná pozice je velmi významná, její obsazení má významný veřejný dopad a otázka, v jaké konkurenci a např. na základě jaké kvalifikace bude kandidát vybrán, hraje významnou roli ve veřejné diskusi (např. výběr ředitele Národního divadla), nebo
b) existují a jsou předloženy důležité důvody, zpochybňující řádnost výběru, například problematické vyřazení uchazečů, rodinné či klientelistické vazby některých uchazečů s osobami, které mají vliv na výsledek výběru, zásadní pochybnosti o kvalifikaci uchazečů nebo kvalitě jejich projektu (pokud je výběr vázán na předložení projektu, vize apod.), nebo
c) výběru se účastní velmi významná veřejně činná osoba (např. bývalý ministr, poslanec) anebo osoba, u níž existují pochybnosti o předpokladech pro danou funkci (např. osoba odsouzená za majetkovou trestnou činnost).
Proti těmto otázkám se pak zváží, jak se uvádí v dotazu, povaha požadovaných informací a to, zda jejich ochrana v daném případě převažuje. Samotná informace o tom, že se někdo hlásí, by přirozeně měla jiný typ závažnosti (menší zásah do soukromí), než druhá požadovaná informace - seznam institucí, ve kterých působili nebo působí v posledních třech letech. Ta by však mohla mít význam například v případě b) – pochybností o kvalifikaci ve vztahu k řádnosti výběru.
Pokud tedy v daném případě nehrály roli nějaké podobné významné otázky, ospravedlňující převahu veřejného zájmu na poskytnutí alespoň některých požadovaných informací, pak se zdá, že odmítnutí bylo v pořádku. Pokud však měla některá otázka významnou váhu, například jde o velmi významné krajské kulturní zařízení a probíhá veřejná diskuse o výběru nového vedení, pak by bylo namístě určité informace o uchazečích poskytnout. Povinný subjekt může na základě proporcionality určit rozsah údajů tak, aby bylo jak uspokojeno v nutné míře právo na informace, tak též ochráněno soukromí uchazečů.
Za pozornost stojí i souvislost s judikaturou, která v případě jiných než personálních výběrových řízení (např. na pronájem pozemku) dovodila, že již jen přihlášením se do takového výběrového řízení dává uchazeč konkludentní souhlas s poskytnutím údajů o své identitě a výši nabídnuté ceny[3]. Oblast osobních údajů sice požívá jiné a vyšší formy ochrany, určitá analogie zde však je - samozřejmě zase pouze přiměřená.
Okolnost, že tyto otázky povinný subjekt v odůvodnění – dle mého soudu nesprávně – označil za posouzení „slučitelnosti“, by nemělo mít vliv na samotný výrok rozhodnutí. Za rizikové pouze považuji, že díky tomu samotné odůvodnění třetího kritéria testu proporcionality je poměrně stručné (jeden odstavec).
[1] do práva autorského nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře užije dílo na základě zákona pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu – právní nauka se shoduje, že mezi tyto jiné úřední účely patří i nakládání s dílem ve formě poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např. CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Autorský zákon: Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 65).
[2] např.: v bodech 26, 27 a 28 rozsudku
[3] rozsudek NSS č. j. 10 As 59-2014-41