Infozákon neumožňuje dotazy na budoucí rozhodnutí (§ 2 odst. 4 InfZ). Toto ustanovení však má spíše na mysli dotaz na to, jak bude vypadat rozhodnutí, přijaté v budoucnosti. Jinou blízkou otázkou je, zda si lze předem pomocí infožádosti „objednat“ poskytnutí informace, která v době podání žádosti ještě neexistuje ve smyslu definice informace podle § 3 odst. 3 InfZ, tzn. již jsoucí na nosiči informací. Standardní výklad Infozákona na tuto otázku odpovídal univerzálně, že nikoliv, tedy že žádost se vyřizuje podle stavu, existujícího k okamžiku doručení žádosti. Žádaná informace v ten okamžik (ještě) neexistuje a žádost tedy bude vyřízena jako o neexistující informaci, nyní podle nedávno přijatého výslovného ustanovení pro tento případ - § 11b InfZ. Představě, že by bylo možné si informaci, která určitě vznikne v budoucím okamžiku, „objednat“ až k okamžiku, kdy vznikne, by mohlo trochu podpořit návětí tohoto ustanovení „povinný subjekt může odmítnout žádost…“. Otevírá se tak možnost povinného subjektu i žádost, podanou v předstihu před vznikem žádané informace, vyřídit. Např. žádost zaregistrovat a zapojit do vnitřního procesu, v němž k dalšímu kroku při vyřízení žádosti dojde až tehdy, kdy bude informace vytvořena.

Zde však povinný subjekt narazí na povinnost vyřídit žádost ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Prodloužení této lhůty podle § 14 odst. 6 InfZ nepřichází v dané situaci do úvahy.

Zároveň je mnohou judikaturou ustálený výklad, že návětí „Povinný subjekt může…“ se vykládá ústavně konformně tak, že pro odmítnutí žádosti by vedle formálního znaku, jímž je v tomto případě znak „informace k okamžiku podání žádosti neexistuje“ se musí naplnit i materiální znak, tedy že existuje nějaký skutečný, závažný důvod, proč je třeba informaci chránit anebo jinak její odepření omezit. A jelikož v tomto případě analyzujeme případ informace, která by – kdyby již existovala – byla poskytnuta (nebyl by jiný důvod pro odmítnutí žádosti) – nelze najít takový materiální znak v povaze samotné informace. Museli bychom ho tedy hledat v procesu vyřizování žádosti. Lze si nejspíše představit pouze důvod, že mezi vznikem informace a uplynutím maximální lhůty pro vyřízení žádosti by již zbylo tak málo času, že by pro povinný subjekt bylo nepřiměřeně obtížné či mimořádně zatěžující „napnout síly“ k jejímu vyřízení.

Lze tedy tuto část úvahy ukončit tak, že pokud žadatel požádá o informaci, která vznikne v době krátce po podání žádosti (musíme počítat i s oprávněnou částí lhůty na samotné připravení odpovědi a poskytované informace), pak je na povinném subjektu, aby vyhodnotil, zda přípravu informace k poskytnutí poté, kdy informace vznikne, stihne ve standardním režimu. Zjevně to zásadně závisí na povaze informace. Připomeňme zde, že lhůta k vyřízení žádosti není patnáctý den, jak se často chybně v praxi povinných subjektů děje, ale nejpozději 15 dnů; jinými slovy „ihned, jakmile je to možné, nejdéle však do 15 dnů“.

Lze si tedy představit, že v případě informace typu „usnesení rady města“ může být žádost o její poskytnutí vyřízena i k žádosti, podané v několikadenním předstihu. Tato informace se totiž vyhotovuje v praxi tak, že několik dní po jednání je zápis ověřen, čímž je informace „hotova“, a její poskytnutí již nezabere prakticky žádný čas (pokud nevyvolá otázky anonymizace údajů). Nebylo by však možné žádat o usnesení rady do větší budoucnosti, kdy tyto informace vzniknou až po uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti. Tomu nasvědčuje i věta z rozsudku NSS 6 As 33/2011 – 83, který z vázanosti správního orgánu zásadou dobré zprávy dovodil, že „povinný subjekt poskytne žadateli takovou informaci, která splní znaky informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím v době mezi doručením žádosti o informace a poskytnutím informace a k jejímuž zjištění nepotřebuje složitější administraci či jejíž existence je mu bez dalšího známa.“

Jediný průlom do obecného principu, že žádostí lze žádat jen „do minulosti“ v sobě skrývá § 4a odst. 2 písm e) (sdílením dat prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací) anebo písm. f) (umožněním dálkového přístupu k informaci, která se v průběhu času mění, obnovuje, doplňuje nebo opakovaně vytváří, nebo jejím pravidelným předáváním jiným způsobem.) Pro aktivní zveřejňování jde pak o tzv. „dynamická data“ podle § 3a odst. 6 InfZ.

V případě písm. e) by šlo o případ, kdy by povinný subjekt spravoval systém, v němž zpracovává určité informace, včetně přírůstků. Žadatel by o tyto informace požádal s tím, že žádá poskytnutí přístupu API (rozhraní pro programování aplikací) tak, aby obsah systému včetně nových přírůstků mohl kdykoliv čerpat. Muselo by tedy jít o systém, spravující uvedená požadovaná rozhodnutí.

V případě písm. f) by šlo o případ, kdy povinný subjekt spravuje systém, v němž se určité informace v čase proměňují, obnovují, doplňují či opakovaně vytvářejí.  Opět by tedy muselo jít o systém, spravující uvedená požadovaná rozhodnutí.

Tato dvě ustanovení se do značné míry překrývají. Pro dotazovaný případ by však přicházela v úvahu právě jen tehdy, pokud by šlo o systém, spravující uvedená požadovaná rozhodnutí. Za takový systém by bylo možné považovat též interní systém, v němž jsou daná rozhodnutí ukládána. Pokud by takový systém obsahoval požadovaná rozhodnutí v podobě, že je lze žadateli poskytnout (tedy že by neobsahovala z jiných důvodů chráněné informace, například osobní údaje), pak by bylo možné požadovat takový trvalý přístup do daného systému. Nejspíše by pak nastoupila další sada otázek, například, jak náročné by zřízení takového přístupu bylo, zda by vyžadovalo další úpravy apod. K obdobné věci se vyjadřoval například rozsudkem Městský soud v Praze 6A 52/2016 – 25, jeho závěry však posoudil Nejvyšší správní soud v rozsudku 7 As 22/2018 - 56 jako potřebující ještě upřesnění.