V daném případě mám dojem, že kdosi z vedení města vnímá síť lokalizovaných označených bodů v terénu jako jistý kapitál, který by se dal zpeněžit, protože tak, jak je užitečný Integrovanému záchrannému systému, může být užitečný pro řadu jiných činností v terénu - různými zásilkovými, navigačními či asistenčními službami počínaje a geocachingem a podobnými hrami nebo soukromými schůzkami v parku konče. Městu jako vlastníku tohoto systému může být přičítána povinnost tuto hodnotu maximálně ekonomicky zužitkovat - tedy doufat, že by se tato databáze (resp. práva k ní) možná někdy někomu dala i prodávat. Zde s právem na informace rovněž může kolidovat autorské právo k databázi.

Ovšem klíčová otázka je, jestli takové druhotné podnikání s identifikačními a lokalizačními údaji smí být na úkor obyvatel města a na úkor kvality a efektivity služby, k jejímuž plnění bylo číslování primárně zřízeno, na úkor veřejné kontroly této služby a na úkor rozvoje občanských i komerčních iniciativ, které by kvalitě této veřejné služby mohly přispívat - zejména za situace kdy štítky s čísly jsou mnohdy zašlé, nečitelné, otrhané nebo fyzicky nepřístupné, takže pouze zveřejněná mapa může umožnit, aby tato čísla bylo vždy možné použít k hlášení závad a tato hlášení tak mohla být přesná a efektivně a automatizovaně zpracovatelná. Otázka také je, jestli by občané města jakožto de facto podílníci majetku města neměli mít jisté právo i na zmíněné vedlejší užitky, tedy právo využívat těch čísel k podrobné geografické lokalizaci v rámci svého osobního života, podnikání atd.

Co se týče opravných prostředků - ve zveřejněné verzi rozhodnutí jsou bůhvíproč začerněné podpisy a data, nicméně zdá se, že druhým podepsaným je místopředseda představenstva. Tedy je dost možné, že prvním podepsaným je předseda představenstva, který je zároveň i ředitelem. V rozhodnutí je uvedeno, že o odvolání proti rozhodnutí rozhoduje představenstvo, To je podle obchodního rejstříku pětičlenné, nicméně v obchodním rejstříku má uvedné pouze tři členy - kromě zmíněných dvou uvedených pánů ještě jeden pán, který býval vedoucím kanceláře radního Dolínka. V podstatě by o odvolání rozhodovali titíž pánové, kteří rozhodnutí vydali. Takže je předem téměř jisté, že by se občan musel práva na informaci domáhat soudně. A to už si málokterý občan bez kvalifikované právnické opory troufne, protože to již vyžaduje značnou odbornost, zkušenost i nějakou finanční investici. Ledaže by se toho chopil nějaký právník či nějaké sdružení, kteří si prosazování otevřenosti a efektivity veřejné správy zvolili za svůj cíl.

V daném případě by bylo vhodné prosadit rovněž drobnou novelu zákona o obcích, popřípadě zákona o základních registrech, a stanovit povinnost, aby tento druh dat byl zveřejňován prostřednictvím Národního katalogu otevřených dat, popřípadě navazujících informačních rozhraní veřejné správy. Tím by se předešlo nekonečným diskusím o tom, jestli umístění lamp či rozvodných skříní, semaforů, dopravních značek, laviček, dětských hřišť, zastávek, přístřešků anebo bodů záchrany může být považováno za obchodní nebo bezpečnostní tajemství, a za jakých podmínek.