Zadostiučinění (resp. finančního odškodnění za nemateriální újmu) se lze domoci podle postupu v zákoně č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nebo nesprávným úředním postupem. Po právní stránce nic nevylučuje, aby se poškozený žadatel obrátil se žádostí o odškodnění na povinný subjekt, případně pak na soud.

Nicméně z praxe žádné příliš úspěšné případy zadostiučinění v případě chybného postupu při vyřizování žádostí o informace dosud neznáme. Výjimkou je tazatelův rozsudek  (27 C 158/2012-109), který však byl specifický a navazoval na mimořádně rozsáhlé obstrukce. Tazatel sám má bohatou zkušenost s neúspěšnými požadavky na zadostiučinění v této oblasti. Stav je katastrofální. Soudy nepřiznávají dokonce ani náhradu za průtahy soudního řízení podle InfZ s tím, že újma je nepatrná (jde jen o informace!) a postačí konstatovat porušení práva.

Jelikož je zadostiučinění v zákoně formulováno velmi "gumově" (jeho přiznání závisí na velmi volně vyložitelných podmínkách), zatím převládá u soudů a povinných subjektů představa, že obvykle postačuje omluva a uznání nezákonného postupu a není třeba vyplatit zadostiučinění v penězích. Soudy se spíš vykrucují, že to vlastně tak dlouho netrvalo apod. 

Sledujeme jeden případ, kdy žadatele po neúspěšné žalobě na zaplacení částky podal odvolání a chce věc dotáhnout případně až k Ústavnímu soudu.