1. Neřídil-li se povinný subjekt právním názorem nadřízeného správního orgánu (§ 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen "SŘ"), tedy např. tím, že neposkytl informaci, kterou podle nadřízeného správního orgánu poskytnout měl, je nutné proti tomuto rozhodnutí podat nové odvolání podle § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("InfZ"). Nadřízený orgán pak znovu rozhodne o Vašem právu na poskytnutí předmětných informací a pravděpodobně se v textu rozhodnutí pozastaví nad chováním povinného subjektu. V ten okamžik můžete podat správní žalobu k příslušnému správnímu soudu proti rozhodnutí nadřízeného orgánu, a to i přesto, že žaloba bude směřovat proti rozhodnutí ve Váš prospěch. S vědomím rizika tzv. "administrativního ping-pongu" správní soudy tyto žaloby připouštějí. Jestliže správní soud nezjistí žádné důvody pro odmítnutí žádosti, zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout (§ 16 odst. 4 InfZ).

Vynucení rozhodnutí nadřízeného orgánu u povinného subjektu (ať už formou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce) je krajní řešení, které v praxi českých soudů dosud použito nebylo (v současnosti je nicméně sledována kauza pirátského pražského zastupitele Jakuba Michálka, který podal návrh na soudní výkon rozhodnutí proti povinnému Úřadu pro technickou normalizaci - zde však úřad nerespektoval ani rozhodnutí soudu). Důvodem je mj. to, že v rozhodnutí o odvolání nebo o stížnosti může nadřízený orgán věc povinnému subjektu vrátit se závazným právním názorem (§ 90 odst. 1 písm. b) SŘ) nebo povinnému subjektu přikáže, aby žádost vyřídil (§ 16a odst. 6 písm. b) InfZ), nikdy však nedojde k situaci, že by nadřízený orgán nařídil povinnému subjektu informace poskytnout, jako tomu je v případě rozhodnutí o správní žalobě (§ 16 odst. 4 InfZ). Pouze stanovení jasné právní povinnosti může být podle nás exekučním titulem pro výkon rozhodnutí. Přesto je možné si představit, že okresní soud (k němuž se návrh na soudní exekuci a ve výsledku i exekuční návrh podává) nařídí exekuci, jejímž obsahem může být např. ukládání pořádkových pokut do té doby, dokud povinný subjekt nadřízený orgán neuposlechne. Pokud jde o účelový postup konkrétního úředníka, který odmítá informace poskytnout a nechává si dávat pokuty k tíži povinného subjektu, lze využít i trestní oznámení pro trestný čin maření pravomoci veřejného činitele.

2. Poskytne-li úřad jiné informace, než byly požadovány, hledí se na to, jako by žádné informace neposkytl. Poskytne-li úřad neúplné informace (ať už úmyslně či neúmyslně), jde o částečné poskytnutí informace podle § 16a odst. 1 písm. c) InfZ. Zatímco proti prvnímu se brojí stížností pro nečinnost (§ 16 odst. 1 písm. b) InfZ), proti druhému stížností pro částečné poskytnutí informace (§ 16a odst. 1 písm. c) InfZ). Pokud tak dělá navzdory rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jedná v rozporu se zákonem a je třeba užít postupu uvedeného v prvním bodě, tzn. opět správní žalobou proti vyhovujícímu rozhodnutí nadřízeného orgánu anebo, v krajním případě, exekucí správního orgánu.

3. Náhrada škody je institut občanskoprávní a lze ji žádat jen od někoho/něčeho, co má právní osobnost. Tu správní orgány nemají, a tudíž nemohou být povinny k náhradě škody. K náhradě škody je v takovém případě povinen stát, a to za podmínek uvedených v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát může ve smyslu § 3 zodpovídat i škoda způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím povinného subjektu podle InfZ. Aby Vám vznikl nárok na náhradu škody, musí existovat porušení právní povinnosti škůdce, škoda a tzv. příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou. Problém bude v případě vzniku škody, protože jako žadatel musíte u soudu prokázat, že neposkytnutím informace, která měla být podle zákona poskytnuta, Vám vznikla škoda, tj. Váš majetek se o ni snížil, příp. nezvýšil. Pouze za těchto podmínek může soud povinnému subjektu uložit, aby škodu nahradil. Uvažujeme-li o možných legislativních změnách, které by za pomocí častějších případů náhrady škody demotivovaly povinné subjekty od "zatajování informací", je třeba mít na paměti, že povinné subjekty jsou nejen povinny informace poskytovat, ale i některé z nich chránit (hrozí újma třetím osobám, veřejné bezpečnosti, veřejnému zájmu atp.). Je otázkou, nakolik by byl efektivní, chráněný a spravedlivý systém, který by sankcionoval každý povinný subjekt (a nakonec skrze regres třeba i úředníky) za každé, byť i nechtěné, zadržení informace, která měla být podle zákona a podle právního názoru těch, kteří zákon aplikují, poskytnuta.